STUKA JU 87-STŘEMHLAVÝ BOMBARDÉR

Německý střemhalvý bombardér Junkers Ju - 87 STUKA

V roce 1935 technický odbor Říšského Ministerstva Letectví vypsal výběrové řízení na střemhlavé bojové letadlo (Sturzkampffleugzeug -- zkráceně STUKA) zúčastnili se jej firmy Arado, Heinkel a Junkers. Už v době předaní podrobných specifikací ministerstem firmám ohledně budoucího "sturzbomberu" (Střemhlavého bombardéru) bylo víceméně jasné, že právě firma Junkers Flugzeug und Motorwerke má největší šanci na úspěch. Firma Junkers totiž už půl roku před zahájením výběrového řízení začala pracovat na stavbě prototypu přičemž tak s předstihem reagovala na záměry RLM (Říšské ministerstvo letectví) zajistit vývoj skutečně moderního střemhlavého bombardéru, formulované v základních rysech již v roce 1933.

První prototy Ju 87 V1 vzlétl poprvé v Dessau 7.9.1939. Už na první pohled šlo o zcela o nové letadlo netypické pro firmu Junkers, letoun se totiž vůbec nepodobal svým předchůdcům, zejména pak typu Junkers Ju A 48 (K-47) - celokovovému jednoplošníku, který v letech 1931-1934 velice dobře posloužil při sběru poznatků a metodiky střemhlavého bombardování, uplatněných poté v plné míře právě u letounu Ju-87 STUKA.

První prototyp Ju 87 byl robustním dolnoplošníkem s křídly lomenými do W, se zdvojenou směrovkou, pevným kapotopaným podvozkem a dvoumístnou tandemovou kabinou. V přídi trupu umístěný britský motor Rolls-Royce Kestrel V s dvoulistou dřevěnou vrtulí a jeho dvanáct válců s kompresorem dávalo při vzletu výkon 391 kW (532k).

Ovladatelnost letounu se jevila jako velmi dobrá, po problémech s přehříváním motoru byl zvětšen chladič, ale poté bez větších problémů zkoušky pokračovaly až do 24. ledna 1936, kdy se při střemhlavém letu vlivem vibrací odtrhla pravá směrovka a stroj se rozbil o zem. Následkem katastrofy byly u Ju 87V2 přepracované ocasní plochy do klasického tvaru a stroj zkušebně létal už s německým motorem Jumo 210Aa o výkonu 455kW (618k). Ještě pak před koncem roku do zkoušek vstoupil i Ju 87V3 se sníženou osou motoru a zvětšenými ocasními plochami.

Oba prototypy (V2 a V3) byly v průběhu roku (1936) zkoušeny u Erprobungstelle Rechlin a porovnávány s dalšími typy, aspirujícími na sériovou výrobu střemhlavého bombardéru - šlo o He-118, Arado Ar 81 a Ha 137 firmy Hamburger Flugzeugbau. Ze soutěže vyšel vítězně typ Junkers a výsledek tak potvrdil všeobecná očekávání.

Další prototyp Ju 87V4 už byl předobrazem sériové verze A. Od předchozích prototypů jej odlišovalo několik úprav: další zvětšení svislé ocasní plochy a snížení osy motoru, zvětšení rozchodu podvozku, přepracování zadní části překrytu kabiny apod. Nesl již výzbroj a to kulomet MG 17 v pravé polovině křídla a MG 15 pro obranu zadní polosféry. Puma o hmotnosti 250kg či 500kg mohla být zavěšna na výklopnou vidlici pod trupem a ta ji při střemhlavém letu bezpečně vynesla mimo okruh rotující třílisté vrtule Junkers Hamilton.

Sériové verze Ju 87 STUKA:

JU-87A - motor Jumo 210D (max. 500kW - 680k), od roku 1937 do léta 1938 byly postaveny asi dvě stovky exemplářů Ju 87A přičemž byly některé vybaveny pověstnou psychologickou zbraní - sirénou, poháněnou proudem vzduchu, umocňující demoralizační účinek střemhlavého pumového útoku.

JU-87B - motor Jumo 211A (742kW - 1010k), při režimu přímého vstřikování paliva až 883kW (1200 k). Verze B se dále od předchozí verze A odlišovala lepším aerodinamickým vytříbením, mohla nést větší bojový náklad (včetně čtyř 50kg pum a po jednom kulometu r. 7,9mm v každé polovině křídla). Na podzim roku 1938 se rozeběhla skutečná sériová výroba tohoto typu v Berlíně - Tempelhofu, měsíční výroba až 60ks.

Subvarianty verze B:

Ju - 87B2 - z konce roku 1939 měl upravené výfuky a vrtuli s listy o větší ploše.

Ju - 87B1/U2 a B2/U2 měly zlepšenou radiokomunikační výstroj

Ju - 87B1/U3 byl opatřen přídavným pancéřováním

Ju - 87B2/U4 měl místo podvozkových kol lyže.

Ju - 87B2/Trop byl uzpůsoben službě v prašných podmínkách s tropickým klimatem.

Ju - 87C resp. C1 - stojí za zmínku jen z toho hlediska, že tyto stroje byly připravovány pro službu na jediné německé letadlové lodi Graff Zeppelin, její stavba však byla na podzim roku 1939 zastavena a tak se stroje nikdy nedostaly do služby, byly mimo jiné vybaveny: sklopnými křídly a přistávacím hákem. Vyrobeno jen několi exemplářů.

Ju - 87R (Reichwite - dolet) se zvýšeným doletem, s větší zásobou pohonných hmot v interních i podvěšených nádržích.

Typy vyráběné až za války.

Ju - 87D - motor Jumo 211J-1 s výkonem 1029kw (1 400 k), byl zmenšen profil motorového krytu přemístěním lapačů vzduchu a chladičů, překryt kabiny dostal výhodnější proudnicový tvar zakončený věžičkou pro dvojče kulometů MG 81Z ráže 7,9mm. Posádka byla chráněna zesíleným pancéřováním - pilota chránila mj. i sedačka, vyrobená ze 4 a 8mm silných pancéřových plátů, hlavu kryl 10 mm a podlahu 5 mm silný pancíř, pancéřován byl taktéž i prostor střelce. Konstruktéři i poněkud zmenšili typické bačkory - kryty podvozkových kol a rozměr SOP (svislé ocasní plochy) při zachování tvaru (opět!) zvětšili. Vnitřní palivová zásoba byla na úrovni kapacity Ju 87R. V křídle byly instalovány dva kulomety r. 7,9mm.
Podvěsná výzbroj: Ju 87D-1 unesla pod trupem univerzální pumu SC 1000 nebo protipancéřovou PC 1400, na křídelních závěsnících mohlo být neseno po jedné SC 250 nebo SC 500 či dvou SC 50. Alternativně mohla být zde zavěšena doutníková pouzdra se šesti kulomety MG - 81 r.7,9mm nebo párem 20mm kanonů MG FF. Rozpětí a nosná plocha nové verze byla stejná jako u Ju-87B, ale délka vzrostla z 11.10m na 11.50m.

Ju - 87G - protitanková Stuka vycházela z typu D, jen pod křídly nesla po jednom Flak 18 ráže 37mm, který dokázal probít pancíř až 120mm na vzdálenost 100m. Tyto Stuky se "zapracovaly" u Kurska proti ruským tankům, nicméně do pol. roku 1944 byly postupně nahrazovány Fw-190, až v roce 1945 zanikly úplně (ostatně co z Drei Reich v roce 1945 nezaniklo?).

Ju - 87H - od roku 1943 vyvíjena jako cvičná verze ve snaze urychlit výcvik pilotů.

Pár zajímavostí:

V době Sudetské krize mělo Německo k dispozici 200 Ju-87B1, těmto jednotkám byla vyhrazena munice na 3 dny bojů. (Asi počítali s Blizkriegem ).

V dobře invaze do polska mělo Německo asi 348 bojeschopných letounů.

Od roku 1940 Stuky přes veškerou snahu o modernizaci byly beznadějně zastaralé (pro západní válčiště), ale na východní frontě mohli ještě vcelku dobře operovat až do zimy 1942.

Na projektu Ju-87 STUKA je vidět, jak moc si němci vzali k srdci zkušenosti ze "španělské střelnice", kde představovalo střemhlavé bombardování obrovský šok pro republikány, kteří neměli dostatečné protiletadlové krytí.

Stuky byly v roce 1940 v Bitvě o Británii nasazovány proti britským radarům, ovšem kvůli těžkým ztrátám byli již v srpnu 1940 z těchto operací staženy.

kdyby mel nekdo dalsi informace,tak sem s nima.......